DŮLEŽITÉ!! VŠICHNI ČTĚTE - JSME FLOWER-POWER!!


Děěěěkuuuujeeeemeeee!! :D:D


My NoName- 1. Setkání

13. ledna 2009 v 17:08 | Flower |  My NoName
Přísný zákaz kopírování a vydávání za své....
doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit a bude to aspoň někdo číst :o) jo a když jsou tam ty tečky, tak tam má být jméno nabo název, musim to ještě doplnit, protože je to hodně důležitý, kdyžtak pište návrhy a nápady a já je zvážim a třeba to tam někam vložim, zatim mě nic nenapadá, chci nějaký dobrý jsména, který se vám budou líbit ;o) no tak pište komenty co si o tom myslíte :o)



1.Kapitola: Setkání

Seděla jsem v přítmí statisíce let starých stromů tajuplného lesa a naříkala nad světem. Proč jen musí být vše tak hrozné, vše jsem se vždy snažila vidět jen dobře, ale teď. Nejprve život získal jen šedý nádech, teď jsou však všechny naděje černé jako tma, která noc co noc pohltí celou ?………? Útočí na nás …….. a naše země nemá ani nejmenší šanci. A kde je konec slavným hrdinům z bájí? Kde jsou všichni ti elfové a skřítkové, kentauři a draci, pegasové či jednorožci a další fantastičtí tvorové, kteří nám měli přijít na pomoc? ,,K čertu s nimi, k čertu se vším!" zabodla jsem svou dýku do stromu, o který jsem se opírala a přísahala bych, že strom zasténal. Tuto myšlenku však rychle pohltil nový příval vzteku a beznadějnosti. Zabořila jsem hlavu do klína a proudem slz ze sebe nechala stékat vše, co mě už dlouho tížilo. Jakoby to měla být očistná sprška jarního, voňavého deště, který osvobodí celou zemi a vrátí vše, co pohltila zima. Od narození jsem nezažila jiné roční období než právě zimu. Podle ?…..?, mého nevlastního otce, který mi však byl vlastním, se líbezné jaro, teplé voňavé léto a barevný, deštivý podzim vytratil s příchodem barbarů z?........? Všichni skřítkové se nadobro skryli v podzemí, lesní víly, které svými ladnými pohyby oznamovali příchod jara a vesele ho vítaly, zmizely, jakoby se po nich země slehla. I když někdy přišel do vesnice poutník, který byl jako omámený a všem tvrdil, že je v lese viděl. Byly prý nádherné jako jarní slunce, které vše probouzelo ze zimního spánku, avšak v jejich očích prý byl převeliký smutek a trápení. Někteří lidé mu uvěřili, ale brzy na to zapomněli, jiní hubovali, aby jim nerozsvěceli milné plamínky naděje, ti kteří tvrdili, že je viděli, byli šťastní a všude hlásali, že přijde den kdy je všechny vysvobodí. Ale pokud to uslyšel někdo z barbarů, nešťastník byl o hlavu kratší. I já jsem často slýchávala podobné historky, ale nevěděla jsem zda jim věřit či ne, na druhou stranu, proč by si to ti ubozí lidé vymýšleli, když jim za to hrozila akorát tak smrt? Ano, smrt. To co nikdo nepozná předem a hlavně to co mi vzalo rodinu. Ne, pozor! To nebyla smrt, obyčejná smrt, která jednou přijde pro každého. Byla to krutá, ohavná a bezdůvodná vražda z rukou ?....? barbarů. ,,Proč?" vykřikla jsem zoufale ze všech sil. Nestačil křik v mém nitro, o což jsem se nejprve pokusila, prostě se ten křik rozlehl po celém lese a ne jen v mých myšlenkách.
,,Žádné úžasné bytosti, žádní hrdinové co nás vysvobodí. V takové pohádky už věřit nebudu! Prostě neexistují!"už jsem se ani nesnažila říkat si to jen v myšlenkách, jako kdybych oznamovala své nové mínění lesu s přesvědčením, že mi bedlivě naslouchá.
Co to bylo? Zaslechla jsem, jak za mnou někdo tichounce cupital. Hbitě jsem se vyšvihla na nohy a snažila se udržet mou ne moc dobrou rovnováhu, s dýkou v ruce jsem se ostražitě rozhlížela kolem sebe. Ale les byl prázdný jen lístek z koruny stromu se pomalu snášel k zasněžené zemi, zvláštní, že tu i v kruté zimě stromy nadále kvetou. Co to se mnou je? Ptala jsem se sama sebe a opět jsem usedla pod mohutný strom. Dále jsem nad tím vším přemýšlela. Chtěla bych odletět daleko nad koruny stromů až úplně nahoru. Tam, odkud každý den padají bílé sněhové vločky. Ale teď bych opravdu dala ruku do ohně za to, že se tam mihlo něco černého. "Skřet!" procedila jsem skrz zaťaté zuby, ale vzpomněla jsem si jaké rozhodnutí jsem před chvílí učinila. Už na to přece nevěřím. Že by tedy barbar? Co by dělal tady? A navíc jezdí vždy na koních. No, doufám, že jich není moc. Mám sebou jen tu dýku. Klepala jsem se jako osika, nikdy jsem se nedostala do přímého kontaktu s takovým nebezpečím, nebo alespoň ne sama. Nikde nic, ticho před bouří. V tom za mnou křupla větvička. Tak prudce jsem se otočila, až jsem málem upadla na bílou peřinu pode mnou a namířila jsem dýku přímo na malé černé hříbátko. Bylo tak nádherné, a z jeho očí zářila něha, lítost a pochopení. Než jsem se však stačila vzpamatovat, hříbě se leklo dýky a už jsem viděla jen černou šmouhu někde v dáli. Stále jsem držela klepající se ruku s dýkou proti prázdnu a teprve po chvíli mi došlo, že právě té zbraně co jsem tak pevně svírala se malé nebohé stvoření leklo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fara ujde Fara ujde | Web | 13. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Není to vůbec špatný. V některých místech jsou trochu nedostatky (musím říct, že nakonec jsem od "a teprve po chvíli mi došlo" čekala něco napínavějšího, než že se to hříbě leklo dýky). Nicméně je to velice slušnej začátek a mohu se jen těšit, že to bude pokračovat ještě líp. ^u^

Jinak co se týče jmen, existují různé seznamy - jeden ti zítra přinesu na flash disku s tím anime.

2 kulky kulky | E-mail | 13. ledna 2009 v 18:23 | Reagovat

hmmm zajimave...pokracuj xD

country is best

3 Flower Flower | Web | 14. ledna 2009 v 10:05 | Reagovat

jj, jeste to nak upravim, neni to moc dobry, ale dik za pripominky, je jich potreba, abych se aspon trochu zlepsovala... :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama